Doporučujeme
Dnes si připomínáme 400. výročí mučednické smrti jednoho z nejvýraznějších světců Ukrajiny, sv. Josafata Kuncewicze – neúnavného zastánce jednoty církve a sjednocení s Římem.
Ke skutečné jednotě křesťanů žijících v minulém století na území někdejšího Sovětského svazu pak často nechtěně a účinně přispíval sám totalitní režim, když do koncentračních táborů posílal společně jak pravoslavné, tak katolíky všech ritů.
Encyklika papeže Pia XI. „Ecclesiam Dei“, příhodně vydaná právě před sto lety (12. listopadu 1923), v den třístého výročí Josafatovy mučednické smrti, reflektuje následky bolševické revoluce v Rusku v říjnu 1917, občanskou válku a náboženské pronásledování v nově založeném Sovětském Svazu (1922), do nějž byly násilně zahrnuty i části Ukrajiny a Běloruska. Z této encykliky citujeme:
Krev svatého Josafata, stejně jako před třemi sty lety, je nyní a zvláště nyní příslibem míru a pečetí jednoty. Tvrdíme, že zvláště nyní: totiž poté, co ony nešťastné slovanské krajiny, zmítané nepokoji a povstáními, zalila krev zuřivých a nelítostných bojů. Zdá se nám, že slyšíme hlas oné krve, „která mluví důrazněji než krev Ábelova,“ že vidíme našeho mučedníka, jak se obrací ke svým slovanským bratřím a volá k nim Ježíšovými slovy: „Je mi líto zástupu. Jsou skleslí jako ovce bez pastýře.“ Věru, jak ubohý je jejich stav, jak strašná jejich úzkost! Kolik vyhnanců z rodné země! Kolik krveprolití a zmasakrovaných těl, kolik zkázy duší! Když se nyní díváme na současné pohromy, které postihly Slovany a které jsou jistě větší než ty, nad nimiž ve své době plakal svatý Josafat, je pro nás nesmírně těžké zadržet slzy deroucí se z našeho otcovského srdce.
Abychom zmírnili tak nesmírnou spoustu bídy, spěchali jsme přinést pomoc potřebným (…). Nemohli jsme však zabránit množícím se útokům na pravdu i ctnosti, pohrdání veškerým náboženským cítěním, věznění a mnohdy krvavému pronásledování křesťanského lidu, jeho kněží a biskupů. (…)
Stejně jako je nutné, aby odloučení bratři z Východu odložili staré předsudky a snažili se poznat skutečný život církve, aniž by chtěli římské církvi přičítat chyby soukromých osob, které ona sama odsuzuje a snaží se je napravit, tak i latiníci by se měli snažit lépe a hlouběji poznat dějiny a zvyky východních křesťanů, neboť právě z tohoto důvěrného poznání pramenila účinnost apoštolátu svatého Josafata.
Text encykliky ilustrují dvě osobní vzpomínky. Pravoslavný klášterní komplex na Soloveckých ostrovech, v němž sovětská zvůle zřídila „tábor zvláštního určení“, se stal místem opravdové jednoty srdcí. V letech 1920–39 prošlo soloveckým gulagem přes milion vězňů…
Večer náš parník doplul na Solovky. Vyvedli nás na břeh a tak jsem po pětadvaceti letech opět spatřila pohádkovou krásu tohoto ostrova [klášter byl před oněmi pětadvaceti lety vyhledávaným poutním místem]. Můj Bože, jak se však změnil! Teď už tu nebyla vidět žádná kupole ani žádný kříž a všechno bylo pokryto fádní šedí jakoby z Kremlu… Ale i v této ponuré scéně se skrývala nová, slavnostní krása, snad ještě vznešenější a duchovnější, a hovořila o dlouhé slavné minulosti a o trnové koruně na konci…
Solovky jsou královstvím nešťastníků. Na drsnou, čerstvě natřenou chrámovou zeď namalovali obrovskou siluetu moderního města s jeřáby, s kouřícími komíny a letadly; všemu vévodila veliká rudá pěticípá hvězda. Nad městem stálo rudou barvou vyvedené heslo: Ať žije svobodná a radostná práce!
Námahu při práci zde sdílejí katolický biskup, ještě mladý, a stařičký, vyzáblý a šlachovitý pravoslavný biskup s bílým plnovousem, který má evidentně mladšího ducha. Oba před sebou tlačí vozík s nákladem… Ten z nás, komu se jednoho dne poštěstí, že se vrátí do světa, bude muset svědčit o tom, co zde teď vidíme. Vidíme znovuzrození čisté a autentické víry prvních křesťanů, jednotu církví v osobách katolických a pravoslavných biskupů, kteří jsou jednomyslní a sjednocení v lásce a v pokoře.
(Encyklika Pia XI. Ecclesiam Dei z 12. listopadu 1923, čl. 15.16.19; vzpomínky citovány podle knihy A. Riccardiho, Století mučedníků, kapitola I. – „sovětské“ století)