Doporučujeme
Bože, tys nás stvořil ke svému obrazu a z tvé ruky jsme vyšli velmi dobří; na přímluvu svatého Tita učiň, ať v nás toto dobro stále roste a projevuje se dnes účinnou láskou ke všem sirotkům, vdovám a přistěhovalcům. Prosíme o to skrze tvého Syna…
Za přirozeností stojí Bůh
Neztrácejme naději, protože přirozenost – se svými skrytými a pro nás samotné netušenými silami a schopnostmi – se v dějinách vždy osvědčila. Záchranu nemůže přinést jednotlivec… Každý rozum, každá moudrost jsou v tomto ohledu nedostatečné, nicméně jako vždy v dějinách, tak se přirozenost jistě „postará“ i nyní… Za přirozeností stojí Bůh. … Bůh, který ji stvořil a který ji udržuje; který působí v ní, s ní a skrze ni…
Jestliže v nesnázích dnešní doby důvěřujeme v jejich vyřešení, protože jsme se z dějin naučili důvěřovat v lidskou přirozenost, důvěřujeme tím v toho, kdo za ní stojí, tedy v Boha.
Titus je přesvědčen, že stvoření je dobré, že člověk je „velmi dobrý“. A – jak učí katolická církev – ani po hříchu není lidská přirozenost zcela zkažená, ale zůstává dobrá, i když se člověk může stát otrokem hříchu a konat velké zlo.
Titus pohlíží na lidskou přirozenost s neochvějnou nadějí, s vírou, že za ní stojí Bůh, že je v ní přítomný a že do ní vložil své ozdravné zákony.
Titus věří, že Bůh stojí za svým člověkem, že vychovává svého syna i svoji dceru (byť se nám někdy tato výchova zdá přísná), že vyhlíží svého marnotratného i svou marnotratnou. Bůh zůstává věrný svému člověku, vždyť nemůže zapřít sám sebe.
Bohem stvořený člověk je „velmi dobrý“ – a to se netýká jen člověka věřícího, Bůh je Bohem všech lidí. Už starozákonní lidé žasli, jak Hospodin dokázal do dějin spásy zakomponovat např. pohanského krále Kýra a učinit ho nástrojem záchrany Izraele.
Také my dnes žasneme, jak nesmírného dobra jsou „přirozeně“ schopni lidé kolem nás – i bez církve, i bez vnější příslušnosti k nějakému konkrétnímu vyznání či náboženství.
Kolik obětavosti podnítil Bůh v lidech v době pandemie – i bez „naší“ nauky o potřebě obětavé lásky.
Kolik činného soucitu probudil Bůh v lidech s ohledem na pomoc obětem války na Ukrajině – chvalme proto Boha a děkujme mu za rostoucí zástup těch, kterým tak jednou s láskou řekne:
Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa. Neboť jsem měl hlad a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň a dali jste mi napít, byl jsem nemocen a pečovali jste o mě, uprchl jsem před válkou a ujali jste se mě… (srov. Mt 25,35n)