Doporučujeme
Kdybych byl kazatelem, kázal bych přede všemi ostatními věcmi o praxi přítomnosti Boha. Kdybych byl duchovním vůdcem, doporučil bych to celému světu – tak považuji toto cvičení za důležité a snadné.
(z dopisu bratra Vavřince)
Mikuláš Hermann se narodil v roce 1614 ve vesničce Hermini v Lotrinsku. Rodiče ho vychovali ve víře a byli mu vzorem křesťanských ctností.
Jako mladý muž se stal žoldákem lotrinského pána a ocitl se ve zmatcích a hrůzách Třicetileté války. Na každém kroku se setkával s nebezpečnými a eticky pochybnými situacemi. Aby přežil, musel se podílet na plenění a drancování a téměř se dostal na šibenici, protože ho Němci pokládali za špióna. Když byl nakonec zraněn Švédy, vrátil se zpět do otcovského domu a během léčení se rozhodl, že s válečným řemeslem skončí.
Hrubosti války ho hluboce šokovaly. Tělesně a duševně se zotavoval jen pomalu. Jeho strýc, zbožný karmelitán, jej v této době duchovně doprovázel a Mikuláš pro sebe postupně odhaloval nové perspektivy. Zkušenost obrácení, kterou prožil při pozorování jednoho holého a suchého stromu v zimě, pak byla rozhodujícím podnětem pro tohoto osmnáctiletého mladíka, aby změnil svůj životní směr. Představa, že Bůh nechá tento strom opět zazelenat a vykvést, vzbudila v tomto mladém muži tak vroucí lásku k Bohu, že na ni už nikdy nemohl zapomenout. Meditace o životě a utrpení Krista podpořily duchovní proces, který se v něm nyní odehrával.
Nějakou dobu pracoval Mikuláš – jak sám uvádí – jako služebník, také se nechal jedním šlechticem nadchnout pro poustevnický život, nicméně ani jedno ani druhé neodpovídalo jeho povolání: jako služebník byl příliš nešikovný a jako poustevník příliš psychicky labilní.
V roce 1640 se rozhodl vstoupit do karmelitánského kláštera v Paříži, kde byl přijat jako bratr Vavřinec od Vzkříšení. Po absolvování prvních zkušebních let, když už bratr Vavřinec začal dělat pokroky v duchovním životě, vrátily se mu ještě jednou vzpomínky na jeho dřívější život a naplnily ho strachem a hrůzou: v pohledu zpět si připadal malý a pohrdáníhodný, jeho hříchy se mu živě tyčily před očima. V nitru se cítil jako ztroskotanec na divokém, rozbouřeném moři. Protože se mu v této době odnikud nedostávalo útěchy a povzbuzení, hrozilo mu, že v hořkém žalu utone. Deset let strávil v obavách a nepokoji, aniž by zakusil zmírnění skrze modlitbu nebo soucit jiného člověka.
Nakonec si uvědomil, že své duševní utrpení může chápat jako znamení své velké lásky k Bohu. Tak hluboký zármutek zakoušel proto, že mu bylo líto dřívějších hříchů a protože už nechtěl urážet Boha. Jakmile pochopil, jak velká je jeho láska k Bohu a jak i Bůh miluje jej, proměnil se jeho zármutek v radost. Teď cítil, že je smířen se svou životní cestou, a posledních čtyřicet let svého života prožil zbaven strachu ve vnitřním pokoji. Pokojně se věnoval svým povinnostem, které musel v klášteře plnit jako kuchař a švec.
Vavřinec byl vždy otevřený a přátelský, rozvážný a nestrojený. Rychle si získával důvěru spolubratří i lidí, se kterými se setkával. Mnozí lidé ho vyhledávali k rozhovoru nebo prosili o radu pro svůj duchovní život. Uměl poradit nejen zasvěceným osobám, ale také laikům a dokonce duchovně doprovázel vojáky. Z vlastní zkušenosti věděl, že právě vojákům hrozí nejen ztráta pozemského, ale i věčného života.
Vavřinec četl málo, protože mnoho přemýšlet mu nebylo vlastní. Chtěl se prostě a jednoduše znovu a znovu navracet do Boží přítomnosti, aniž by si s tím příliš lámal hlavu.
Bratr Vavřinec zemřel po krátké nemoci 12. února 1691 bez smrtelného zápasu či úzkosti. Generální vikář M. de Beaufort, jeho první životopisec, popsal jeho smrt následujícími slovy: „Zesnul polibkem Nejvyššího a odevzdal svou duši Bohu v naprostém pokoji.“
(Plattig, Hense: Grundkurs Spiritualität des Karmel)
Související články
Naše důvěra nebude nikdy dost velká
Měj za ztracený každičký den, kdy jsi nemiloval Boha!