KARMEL

Tato chuť, tato vášeň žít, kterou mi závidíš (a za niž jistě částečně vděčím skutečnosti, že jsem většinou vždy uspěl a také jsem se okolo sebe setkal s pomocí a sympatiemi) – tato chuť a tato radost jednat je něco, co nemáme zcela v rukou: je to pramen, který vyvěrá v nás bez nás, který můžeme dobře využít, usměrnit, ne však udržovat a živit. Pokud tato prvotní energie v hloubi nás ochabne, žádná úvaha ani zběhlost ji nemůže obnovit. (…) Hluboce jsem zakoušel tuto závislost, tuto bezmoc vlastní člověku, dodat sám sobě (tak nezbytnou) chuť do života. Právě na tomto místě jsem se cítil zasažen. Není to snad špetka smrtelné únavy, která provázela agonii našeho Pána? (…)

Víte, že Kristus není více přítomen v jednom zaměstnání než v druhém, že není více přítomen při modlitbě než při činnosti. Je tam, kam nás jeho svatá vůle postavila. Tam ho nalézáme, tam se nám dává. Není vždy v tom, co se nám líbí, a zejména ne v tom, co se nám zdá být významnějším. Nalézáte jej ve svých denních povinnostech, i když jsou rozmanité a vyčerpávající. Tím, že tyto povinnosti na sebe berete a vytrváváte v nich, je Kristus ve Vás víc a více.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, dopis z 11. srpna 1932)

20. června, německá invaze, jsem ukryta v C.

Daruj mi své myšlenky plné důvěry. Budou stoupat jako kadidlo ke chvále mé dobroty. Neřekl jsem vám, že se vám stane tak, jak věříte? Neboj se, až Němci přijdou, přijmu je já.

(Gabriela Bossisová /1874–1950/, deníkový zápis z 20. června 1940)

Druhá světová válka bolestně zasáhla i britské kolonie v Indii. Kalkata byla opakovaně bombardována japonským letectvem. Válkou vyvolaný hladomor si v letech 1942–43 vyžádal dva až tři miliony bezprostředních obětí (smrt hladem a na nemoci z podvýživy), další miliony lidí se ocitly – díky válečné inflaci – pod hranicí chudoby. Britská armáda v dubnu 1942 zrekvírovala školu Matky Terezy v Kalkatě jako vojenskou nemocnici, všechny sestry a chovanky musely odejít. Matce Tereze se podařilo pronajmout improvizované prostory, bylo jí tehdy něco málo přes třicet let…

Láska – to jest Duch Svatý ve vás – je vaše pravé já. Láska je, odkud pocházíte, a láska je, kam jdete. Není to nic, co byste si mohli koupit. Není to nic, čeho byste mohli dosáhnout. Je to Boží přítomnost ve vás, zvaná Duch svatý – neboli nestvořená milost, jak říkají někteří teologové.
Nedokážeš ji vyrobit, milý čtenáři, žádným správným chováním. Nemůžeš Boha přimět, aby tě miloval o jediný vlásek víc, než už tě právě teď miluje.
Nemůžeš.

Ty jsi, můj Pane Ježíši, ve svaté Eucharistii. Jsi tady, metr ode mne, v tomto svatostánku… Jak jsi blízko, můj Bože, můj Spasiteli, můj Ježíši, můj Bratře!
Můj Bože, rač mi dát ustavičné vědomí tvé přítomnosti (…), a zároveň tu plachou lásku, již pociťujeme v přítomnosti toho, koho vroucně milujeme, a která způsobuje, že stojíme před ním a nemůžeme od něj odtrhnout oči.

(Charles de Foucauld /1858–1916/, La Dernière Place)

Jak niterně se můžeme setkat s jeho něhou, jež ho má k tomu, aby se nám daroval v Eucharistii! Pokaždé je to cosi jako objetí, v němž si nás tiskne ke svému ukřižovanému a současně oslavenému srdci.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/ byl vrstevníkem několika – velmi různorodých – karmelských svatých: sv. Tita /*1881/, sv. Alžběty od Trojice /*1880/, sv. Jiřího Precy /*1880/, bl. Marie Sagrario /*1881/ či bl. Marie Curcio /*1877/. Roku 1899 vstoupil do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova a pouhé tři roky po kněžském svěcení se ocitl v zákopech 1. světové války. Jako kněz nemohl bojovat, celé čtyři válečné roky však strávil na frontě jako nosič raněných; jeho dva rodní bratři v této válce padli. Péčí České společnosti Teilharda de Chardin vyšly jeho dopisy z let 1914–1919, z nichž nabízíme následující ukázku:

Prostá duše, která každý den ráno obětuje „všechny své modlitby, práci, radost i trápení“ nadcházejícího dne a pak bez reptání přijímá a s láskou reaguje na všechny situace toho dne jako na seslané od Boha, proniká téměř s dětskou vírou do hloubky pravdy o Boží vůli. Předvídat, jaká bude Boží vůle, rozumovat o tom, co jí určitě musí být, je lidská bláhovost a zároveň nejzchytralejší pokušení. Holá, prostá pravda zní, že jeho vůlí je to, co nám každý den sesílá, ať už jsou to okolnosti, místa, lidi nebo problémy. Jde o to, naučit se ji chápat, a to nikoli jen teoreticky či ve vzácných okamžicích osvícení skrze Boží milost, ale den co den.

(Walter J. Ciszek SJ /1904–1984/, vzpomínky na pracovní tábor v Rusku, On mne vede, 3. kapitola)

Osvobození koncentračního tábora v Dachau, jehož se nedožil ani Hilarius, ani Titus, se dočkali dva naši pozdější biskupové a kardinálové – Josef Beran a Štěpán Trochta.

Okupanti – tehdy i dnes – si dávají záležet na likvidaci elit decimovaného národa, ať už jde o politiky, kněze, novináře či profesory. Scénář bývá velmi podobný. Po zatčení a uvěznění následuje trest smrti, nebo přeložení do „filtračního“ tábora a zavlečení do vězeňského lágru na území agresora. Zatímco za německé okupace se dařilo osudy zatčených v mnoha případech průběžně sledovat nebo alespoň zpětně dohledat a němečtí nacisté v Dachau umožňovali vězňům si se svými blízkými dopisovat, o statisících Ukrajinců zavlečených do odlehlých částí Ruské federace nejsou zatím žádné zprávy…