Doporučujeme
TEXTY Z TRADICE
V této rubrice najdete texty především z karmelitánské tradice – minulé i současné. Mají Vám posloužit jako inspirace pro život modlitby, příp. k orientaci v těžkostech, na které každý z nás při úsilí o hlubší křesťanský duchovní život naráží. Seskupené texty významnějších autorů, příp. tematických celků si můžete otevřít v podkategoriích nazvaných jejich jmény v dolní části stránky.
Může-li člověk rozhodovat, a to bez Boha, o tom, co je dobré a co je špatné, může také stanovit, že nějaká skupina lidí musí být zlikvidována. K takovým rozhodnutím docházelo například v Třetí říši a sahaly k nim osoby, které se k moci dostaly sice demokratickými cestami, ale použily ji k uskutečnění zvrácených programů nacionálně socialistické ideologie, jež se inspirovala rasistickým předpoklady. Obdobná rozhodnutí činila také komunistická strana v Sovětském svazu a v zemích podrobených marxistické ideologii. V tomto kontextu byli vyhlazováni Židé i Romové, ukrajinští rolníci, pravoslavný a katolický klérus v Rusku, v Bělorusku a za Uralem… Proč se toto všechno děje? Odpověď je koneckonců prostá: dochází k tomu proto, že byl odmítnut Bůh jako Stvořitel, tedy jako měřítko odhalování dobra a zla.
Všechny bezcitné a člověkem pohrdající ideologie, jejichž strašlivou sklizeň jsme zažívali ve 20. století a od roku 1789, spočívají v pohrdání osobou.
V jednom kázání jsem kdysi četl větu: „Kristus zemřel pro tu nejušlechtilejší věc lidstva.“ Ne, on nezemřel pro věc. On zemřel pro Boha a pro lidi a v tom spočívá vítězství Boží a vítězství pro člověka. Věci nejsou a nebudou ušlechtilé, pokud se kvůli nim zabíjejí lidé. Zmrtvýchvstalý je vítězstvím osoby, která je více než věcí, Bůh je totiž osoba a volá na člověka věčnou láskou, aby také člověk byl věčný a aby jeho láska byla věčná.
(kard. Joseph Ratzinger, velikonoční meditace, 1984)
Kristus vstal z mrtvých! Aleluja! Může být krásnější den k napsání dopisu než den vzkříšení Ježíše Krista, naší radosti a naděje? S ním jsme kráčely na Kalvárii a soucítily s jeho utrpením… Možná jsme mu jako Šimon z Kyrény mohly trochu pomoci nést těžký kříž. Možná jsme k němu byly příliš netečné, jako bezcitný jeruzalémský dav, když ho viděl procházet. Zcela jistě jsme také zvětšily jeho utrpení tíhou svých hříchů… Ale dnes má vládnout radost, protože Kristus vstal z mrtvých!
Aleluja!... Aleluja!... Náš milovaný je šťastný… Co nám chybí?
(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, korespondence IV/22; II/148)
Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho! (…) Ale smíme se radovat? Nebo není snad radost něco jako cynismus, jako výsměch ve světě, který je plný utrpení? Jsme vykoupeni také my? Je vykoupen svět? (…)
„A sklonil hlavu a vydechl naposled“ – můj Pane Ježíši, ty jsi zemřel a zemřel jsi pro nás…
Kdybychom tomu skutečně věřili, jak bychom si přáli zemřít, a to jako mučedníci! Jak bychom si jen přáli zemřít v utrpení, namísto toho, abychom se báli…!
Ať je důvod, pro nějž umíráme, jakýkoli, jestliže přijmeme nespravedlivou a krutou smrt jako požehnaný dar z tvé ruky, jestliže ti za něj poděkujeme jako za sladkou milost, za blažené následování tvého konce, jestliže se nabídneme jako oběť z dobré vůle, jestliže se nesnažíme uniknout podle tvých slov: „neodporujte zlému“ a podle tvého příkladu: „podrobil se a neotevřel ústa“ se nechal nejen ostříhat, ale i podřezat, pak, ať je důvod k našemu zabití jakýkoli, zemřeme z čisté lásky a naše smrt bude obětí s vůní velmi příjemnou. A není-li to mučednictví v úzkém slova smyslu a v očích lidí, bude to mučednictví v tvých očích a dokonalý obraz tvé smrti…, protože jestliže jsme neprolili v takovém případě krev pro naši víru, prolijeme ji a obětujeme z celého srdce pro lásku k tobě…
(Charles de Foucauld /1858–1916/, En vue de Dieu seul)
Svatý kříži, proměň nás všechny v sebe. Ať se kořeny promění v nohy, větve v paže a vršek v hlavu. Abychom všichni byli křížem, přibij naše nohy, aby v tobě stály pevně, svaž ruce, aby nedělaly nic jiného, než co děláš ty, otevři nám bok a zraň hruď, aby ses dotkl našeho srdce svou láskou. Učiň, abychom po tobě žíznili tak, jako na tobě žíznil Kristus po nás.
(Josef z Leonessy, OFMCap. /1556–1612/)
Pane Ježíši Kriste
ve svátosti kněžství
jsme Ti řekli radikální ano.
Z hloubi duše a na celý život.
Ano Mariino.
Vložil jsi je svým Duchem
do našich srdcí Ty sám.
Je v nás hluboce zakořeněno
a udržuje kněžský život v bdělosti.
Je tak často v nebezpečí!
Ale Ty nám – to naše ano –
vkládáš do srdce vždy znovu jako
DAR.
(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, Neplánovaných deset besed)
Na prahu toho velikého týdne dovolte, aby Vás Ježíš objal, když ho budete přijímat v jeho eucharistii, i když Vás tím, že si Vás přivine k srdci, přitiskne ke svému kříži. A kéž Vás požehnaná Panna Maria Bolestná zahalí svým světelným pláštěm!
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Nezoufejme, my jsme totiž rozhodně jedni z těch, které přišel Ježíš spasit, protože hyneme neustále... Mějme naději, protože ať jsou naše pochybení jakákoli, Ježíš nás chce zachránit. Čím větší jsme hříšníci, čím blíže jsme smrti, čím hlouběji si zoufáme ve svém těle a ve své duši, tím více nás, dalo by se říci, chce Ježíš zachránit, protože přišel zachránit to, co zahynulo…
(Charles de Foucauld /1858–1916/, En vue de Dieu seul)
Tuším, že stále narůstá ta samota, kterou Vás Bůh obklopuje, ne proto, že Vás nemiluje, ale naopak, aby Vás přiblížil samotě Ježíšově, jehož Bůh miloval nejvíc ze všech, a jenž přesto řekl: „Deus meus, Deus meus, ut quid…“
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Když přijímáme jako dobré vše, co chce Bůh, nepřijímejme to s tupou odevzdaností. Kristus byl a je jedním z nás, vyjma hříchu. Nebyl a není chladný a bez citu. Kristus nebyl stoikem, byl lidský. Chtěl, aby naše ubohé štěstí bylo také jeho štěstím. Pokládal za krásné, že byl milován matkou a přáteli. Chtěl zakusit lidské starosti, životní zkoušky, naděje i zklamání. Trpěl a nestyděl se za to, že trpí, nestyděl se ukázat své utrpení. Plakal a neskrýval, že pláče. Měl úzkost z utrpení a smrti. Všichni jeho přátelé mohli vidět, že trpěl a bál se. Není to naše ubohé trpící tělo, ale hlubina duše, která přijímá Boží vůli. V nejhlubším nitru, v nejtajnějším „já“, tam, kde sídlí naše víra, kde se naše láska upíná ke Kristu, tam přijímáme Boží vůli.
(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 16. ledna 1954)