KARMEL

Když jsme zlomeni a když nám smysl všeho uniká, musíme povznést srdce, ubohé kousíčky svého srdce k Bohu, který je Láska: a neříkat nic, když nemáme co říci. A když pak zase budeme mít co říci, pak je to Otče náš: a tehdy Bůh rozsvítí všechny ty temnoty kolem nás.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Neztrácej čas myšlenkami na sebe. Nejsem tu snad od toho, abych nad tebou bděl, já? Ať se všechny tyhle malé chvíle promění v lásku (…). Co zbude ze všech myšlenek, které jsi v sobě živila kvůli pozemským věcem? Jaké by bylo tvé bohatství, kdybys je proměnila v touhu po mně?

(Gabriela Bossisová /1874–1950/, deníkový zápis, 4. prosince 1939)

Pokud však Bůh zasáhne, aby odstavil naše srdce, aby silou přiklonil k sobě Samému touhu po štěstí a vzájemné lásce, které v nás vzbudil během šťastných let mládí – pak si nemáme stěžovat. Nehněvej se na našeho Pána, touží-li z Tebe udělat víc než „obyčejnou křesťanku“. Vzhledem k tomu, že Tvá činnost má mít velký dosah, musí vyvěrat ze srdce, které trpělo: to je zákon, ve své podstatě sladký… Až se budeš cítit smutná, paralyzovaná, klaň se, prosím, a poddej se. Klaň se tak, že Bohu nabídneš svůj život, který se Ti zdá poničený okolnostmi; jaká pocta může být krásnější než toto láskyplné zřeknutí se toho, čím jsme mohli být!... Poddej se, ztrať se slepě v důvěře v našeho Pána, který tě chce učinit hodnou Sebe. A také se mu to podaří, i kdybys měla zůstat ve tmě až do konce, pokud se ho budeš stále držet za ruku, tím pevněji, čím zklamanější a smutnější budeš.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 22. srpna 1915; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Mým nebem je, mohu-li svolávat na duše Ježíšovy milosti a jeho božské plameny, které dovedou zapálit a rozradostnit srdce. (Básně)

Často slýcháme, že některé téma, jako třeba situace migrantů, je jen okrajové. Někteří katolíci tvrdí, že ve srovnání s „vážnými“ tématy bioetiky je to téma druhořadé. Že takové věci říká politik, kterému jde o jeho úspěšnost, to se dá pochopit, ale ne u křesťana, jehož jediným správným postojem je vcítit se do situace bratra, který riskuje svůj život pro budoucnost svých dětí. Dokážeme uznat, že právě to od nás žádá Ježíš, když říká, že v každém cizinci přijímáme jeho? (…)

Něco podobného naznačuje Starý zákon, když říká: „Nesužuj přistěhovalce a neutiskuj ho, neboť sami jste byli přistěhovalci v egyptské zemi“. „S cizincem, který bude s vámi přebývat, musíte jednat jako s jedním z vás. Budeš ho milovat jako sebe samého, neboť i vy jste byli cizinci v egyptské zemi“. Nejedná se tedy o výmysl papeže nebo o nějaký chvilkový výstřelek.

(papež František, apoštolská exhortace Gaudete et exultate, odst. 102–103; 2018)

Bože, všemohoucí Otče,
daruj nám milost, abychom usilovali
o spravedlnost, solidaritu a mír,
aby všem tvým dětem byla zajištěna
svoboda volby, zda migrovat, nebo zůstat.

Dej nám odvahu odsoudit
všechny hrůzy našeho světa,
abychom bojovali proti každé nespravedlnosti,
která poskvrňuje krásu tvého stvoření
a harmonii našeho společného domova.

Upevni nás silou svého Ducha,
abychom mohli projevovat tvou něhu
každému migrantovi, kterého nám postavíš do cesty,
a šířili v srdcích a v každém prostředí
kulturu setkávání a péče.

(modlitba uzavírající letošní poselství papeže Františka ke světovému dni migrantů a uprchlíků, který v tomto roce připadá na neděli 24. září)

Je nezbytné, abyste byl silný a mužný na duchu, abyste dokázal vzdorovat strachu a sklíčenosti. Neboť toto vše se sice často rodí z přirozené indispozice, někdy to však pochází od ďábla, nebo je to způsobeno vnější příčinou. Ať už ale pocházejí strach a sklíčenost odkudkoliv, snažte se je odehnat. Budete-li tomuto smutku věnovat pozornost, zlo, které zarmucuje, se tím nezmenší, ale naopak nabude na síle.
Proto, cítíte-li se zasažen nějakým smutkem, když máte vykonat nějakou svou povinnost ke slávě Boží, nesmí vám to zabránit v tom, abyste šel – jen jděte rád a ochotně a nehleďte na nevoli. A vždy se snažte, jak to jen půjde, abyste se radoval v Pánu a bavil se věcmi nejen oduševnělými, ale také dobrými a svatými, a to i tehdy, když budete přepaden smutkem. A buďte si jist, že vaše duše tím velmi vyzíská, neboť nejsladší Ježíš nám tyto obtíže posílá proto, aby nás pak ještě více obdaroval svými dary.

(Kryšpín z Viterba OFMCap. /1668–1750/, dopis knězi P. J. Smaghimu, 15. ledna 1750)

Přání, na něž se příliš upínáme, nás snadno obírají o část toho, čím bychom měli a mohli být. Přání, která stále překonáváme kvůli přítomnému úkolu, nás naopak obohacují. Kdo nemá přání, je chudý. Vidím teď kolem sebe skoro jen samé lidi, kteří lpějí na svých přáních, a proto neznamenají nic pro své okolí, jsou hluší a neschopní milovat bližního. Myslím si, že i tady musíme žít, jako by nebylo žádných přání ani budoucnosti, a být zcela tím, čím jsme. Existuje naplněný život vzdor mnoha nesplněným přáním; to je zhruba to, co jsem chtěl vlastně říci. (…) Jinak musím na doplnění dodat, že víc než kdy jindy věřím, že jdeme vstříc splnění svých přání, a proto se nesmíme oddávat rezignaci.

(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, dopis z nacistického vězení, příteli, 19. března 1944; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení. Kalich 2023)

Na všechny otázky, které Vám vyvstávají v srdci, je jedna odpověď, a to: pokaždé, když Vás zneklidňuje pomyšlení na nedodržení nějaké lhůty, pozvedněte oči k Bohu, který Vás miluje teď ještě víc než kdy jindy. „Ustaň a viz, že já jsem Bůh.“ V tom okamžiku se ve Vás zrodí mír. Z Vašich obav se vytratí tíže jedu a povedou k tomu, že budete ještě víc žadonit. A rovněž budete moci být vůči Bohu „náročná“, žádat ho, aby svou milostí osvítil srdce těch, kdo se dostávají do Vaší blízkosti. On Vám bude nápomocen v každé chvíli Vašeho života a vlije sladkost do toho, co bude hořké.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)