KARMEL

Bože, pociťujeme celou tíhu desetiletí, staletí a tisíciletí své křesťanské západní civilizace. Jsme unavení a staří, plazíme se unavení a staří mezi troskami této křesťanské západní civilizace a pociťujeme stín pomíjivosti, stín smrti a temnoty kolem nás. A chtěli bychom zaniknout ve své hořkosti, chtěli bychom si ve své hořkosti unaveni zoufat nad Tvým světlem, nad Tvou láskou, nad Tvým věčným životem!

Bože, máme strach z budoucnosti, jenž nás trýzní a pronásleduje, strach z vírů, jež nás ohrožují, jež by nás chtěly vláčet mezi nebem a zemí!

Vznešená paní,
myslím, že byste se měla snažit, i když bez přehnaného úsilí, myslet na Boha kdykoliv pocítíte touhu po meditaci v samotě a zároveň lítost, že to nemůžete uskutečnit. Nestačí jenom nechávat si tyto myšlenky, až budete mít čas sama pro sebe, budete moci být za zavřenými dveřmi a nebudete mít k nikomu žádné povinnosti. Právě okamžik, kdy litujeme, že nemůžeme věnovat své myšlenky Bohu, musíme využít. Tehdy můžete Bohu otevřít své srdce vřele, upřímně a v naprosté důvěře. Každý okamžik, jenž takto zachytíte, už bude sám o sobě stačit. Každý okamžik – nejenom když sedíte v kočáře nebo v nosítkách –, nýbrž i když se oblékáte a češete, dokonce při jídle a rozhovoru s jinými lidmi.

(François Fénelon /1651–1715/, dopis hraběnce Elisabeth de Grammont /1641–1708/, 17. listopadu 1694)

Vidím v sobě jen jedno dobro: a to je neustálá vůle konat všechno, co se líbí Bohu, stále a ve všem… Ale v praxi to jsou jen samé pády!

(Charles de Foucauld /1858–1916/, dopis abbému Huvelinovi, 17. září 1907)

Často vyhledáváme takové okolnosti ve službě Bohu, které pravděpodobně nikdy nenastanou, neboť říkáme: Kdybych se měl jen o trošku lépe, chtěl bych se hodně modlit a chodit ke svátostem! A zatím máme všichni po ruce výborný prostředek k tomu, abychom dokázali Pánu svou lásku: prostě tím, že budeme snášet svého bližního.

(Inocenc z Berza OFMCap. /1844–1890/, kázání o mírnosti)

Dnes si připomínáme 360. výročí úmrtí ctihodné Matky Marie Elekty od Ježíše, zakladatelky pražského Karmelu.

Má nejdůstojnější, nejposlušnější matko,
snadno věřím tomu, drahá matko, že si Vaše Důstojnost myslí, že jsem na Vás zapomněl, protože Vám tak zřídka píši. Nejsem však takový, že bych tak brzy zapomněl na mou drahou matku, ale čas v tomto klášteře, zvláště pro převora, je velmi vzácný.
Je mi ze srdce líto, Vaše Důstojnosti, že na Vás tak doléhají nemoci, přesto však, drahá matko, musíme nechat jednat Našeho Pána, který z lásky, kterou k Vám má, všechno řídí k většímu dobru Vaší Důstojnosti. A tak není nic lepšího než nechat Ho jednat. To, že jste často nemocná, ještě nemusí nutně znamenat, že brzy zemřete, i když je dobře žít stále tak, jako bychom měli zemřít už dnes. A abych řekl pravdu, zemřeme velmi brzy, protože náš život pomíjí rychle. Je třeba, drahá matko, aby se Vaše Důstojnost mnoho cvičila v důvěře v Boha, a zcela a ve všem se odevzdala do rukou Jeho dobrotivosti a nekonečného milosrdenství, a to velmi napomáhá tomu, abychom ztratili strach, který nás často silně zneklidňuje…

(br. Šimon od sv. Pavla OCD, dopis ct. Matce Elektě /1605–1663/, 3. ledna 1663, týden před její smrtí)

Milý Salviati,
dověděla jsem se, že jste nemocný. Domnívám se, že si myslíte, že Vám nemohu nijak pomoci. Řeholnice oddělená od světa, bez vazeb na rodinu nutně vede přísnější život než ostatní. Vy jste však hlavou velké rodiny a musíte se o ni starat. Musíte dbát o své zdraví – ne proto, abyste užíval potěšení tohoto světa, ale abyste živil svou rodinu a dobře křesťansky vychoval své děti. Nezapomínejte, že před posledním soudem budeme vydávat počet nejenom ze svých prohřešků, nýbrž i ze zanedbávání sebe sama.
Posílám Vám košík kaštanů a přikazuji Vám, abyste každý večer snědl alespoň čtyři. Musíme se dívat na život – a ne na smrt – jako na svůj cíl. Je úterý, devět hodin večer. Domnívám se, že také Vy už jdete spát. Nynější počasí jistě škodí Vašemu zdraví, a tak Vás prosím, abyste o sebe pečoval alespoň do poloviny dubna: to bude Váš úkol.

(Kateřina de’ Ricci /1522–1590/, dopis florentskému malíři Fr. Salviatimu /1510–1563/, 6. ledna 1561)

Z celého srdce se modlím, aby při Vás Bůh stál, aby Vám naplnil srdce, on, bohatý, který se učinil chudým, aby obohatil nás. Pro ty, které milujete, pro celý svět toho můžete tolik udělat, když se dotknete Boha jediným pohledem lásky, hlubinou své duše!

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Ó, má Naděje a můj Otče a můj Stvořiteli a můj opravdový Pane a Bratře! Když uvažuji nad tím, že jste prohlásil, že je vaší rozkoší přebývat s lidskými dětmi, má duše se velmi raduje.
Ó, Pane nebe a země, jak tato slova pomáhají každému hříšníku, aby neztrácel důvěru! Cožpak se Vám snad, Pane, nedostává těch, jejichž společnost by Vám působila rozkoš, že vyhledáváte tak páchnoucího červa, jako jsem já?

Mezi tituly, které prorok Izaiáš připisuje Mesiáši, je i titul „Kníže pokoje“. Nikdy jsme nepociťovali tak velkou touhu po míru jako v této chvíli. Mám na mysli sužovanou Ukrajinu, ale také mnoho konfliktů, které probíhají v různých částech světa. Válka a násilí jsou vždy neúspěšné. Náboženství nesmí přispívat k rozdmýchávání konfliktů. Evangelium je vždy evangeliem pokoje a ve jménu žádného Boha nemůže být válka prohlášena za „svatou“.
Tam, kde vládne smrt, rozdělení, konflikty, bolest nevinných, tam můžeme rozpoznat jedině ukřižovaného Ježíše. Bůh se stal dítětem a toto dítě, když dospělo, se nechalo přibít na kříž. Není nic slabšího než ukřižovaný člověk, a přesto se v této slabosti projevila Boží všemohoucnost. V odpuštění vždy působí Boží všemohoucnost. Ať jsou tedy darem těchto Vánoc vděčnost, obrácení a pokoj.

(úryvky 6. a 7. z promluvy papeže Františka k římské kurii, 22. 12. 2022)

Toto období kolem slavnosti Zjevení Páně mám ve zvláštní oblibě. Cožpak není celým naším štěstím přihlížet tomu, jak se Pán zjevuje ve všech věcech, a což není naším snem šířit tuto vizi?

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis sestřenici, 8. ledna 1919; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)