Doporučujeme
Církev je synodální, je to společenství, vzájemná pomoc, společná cesta. Na lodi církve musí být místo pro každého: všichni pokřtění jsou povoláni nastoupit na palubu a spustit své sítě, osobně se zavázat k hlásání evangelia. (…) Prosím, nedělejte z církve celnici: sem vstupují spravedliví, ti, kteří jsou dobře situovaní, ti, kteří jsou dobře ženatí, a všichni ostatní venku. Ne. To není to, čím církev je. Spravedliví i hříšníci, dobří i zlí, všichni. A pak, ať nám Pán pomůže, abychom to vyřešili.
(papež František, promluva k portugalským biskupům, kněžím a řeholníkům; Lisabon, 2. srpna 2023)
Panno nad slunce skvělejší,
slávo všech smrtelníků, světlo nebeské,
v níž zbožnost nebetyčný vrchol má,
jejíž zrak pozoruje kraje pozemské,
zná naší bídy žalář nejtěžší,
kde deptá nás smutek a temnota!
Čím hůř zlo doléhá
a lidský život proměňuje v muku,
jhem cizích vin když trápen jsem,
podej mi ruku,
prosím, Královno nebe, tímto růžencem.
(Fray Luis de León OSA /1527–1591/, úvod básně A Nuestra Señora v překladu Josefa Hrdličky)
Žiji v poušti poměrně daleko od jakéhokoli lidského obydlí. Jaké výhody a rozkoše přináší mlčení a samota poustevny těm, kdo je milují, vědí jen ti, kteří je sami zakusili. … Mám na mysli ten pokoj, který svět nezná, a s radostí v Duchu svatém. … Ó, můj bratře, kéž byste si přál být pouze sevřen v jeho náručí a být spalován božskou láskou.
(Bruno /† 1101/, dopis příteli Raoulovi de Verd, arcibiskupu remešskému, kolem r. 1099)
Můj Ježíši, dobrou noc, zvonek mě volá ke spánku. Můj Ježíši, vidíš, že umírám touhou po spáse duší; dobrou noc, můj Ženichu, mám radost, že jsem o jeden den věčnosti blíže, a když mi, Ježíši, dovolíš ráno se vzbudit, začnu nový hymnus ke Tvé chvále.
(Faustyna Kowalská /1905–1938/, Deníček II/679)
Nejvyšší, všemohoucí, dobrý Pane,
tobě patří chvála, sláva, čest a každé dobrořečení.
Náleží jen tobě, Nejvyšší,
a žádný člověk není hoden vyslovit tvé jméno.
Vzdor náklonnosti, kterou mi všichni prokazují, vzdor klidu a svobodě, z nichž se těším víc než kdy předtím, se mi má nová situace nezamlouvá. Nepodpírá mne, neposiluje mne. Je dost dobře možné, že tento dojem se na frontě zase změní, až budu mít pocit, že jsem žádán, že utěšuji, že dodávám odvahy. Prozatím se cítím jako zbytečný člověk, jako povaleč. Ujišťuji Tě, že bych stokrát raději vrhal granáty nebo obsluhoval kulomet než být takhle přespočet. To, co Ti teď řeknu, možná není příliš ortodoxní – a přece se domnívám, že je to v jádru pravdivé: zdá se mi, že bych tak byl i více knězem. Není kněz ten, kdo má nést tíhu života se vším všudy a ukázat na svém příkladu, jak lze sjednotit lidskou práci a lásku k Bohu?
To všechno Ti říkám proto, že mám potřebu to někomu sdělit. Nemysli si však, že jsem zasmušilý nebo rozhozený. Myšlenka, že patříme Bohu, ať už mu sloužíme jakkoli neobratně, skýtá dokonalou útěchu…
(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 15. února 1917; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, 2021)
Buď velice zadobře s anděly a pozoruj, jak často jsou neviditelně přítomni ve tvém životě. Především miluj a uctívej anděla diecéze, ve které jsi, anděly osob, s nimiž žiješ, a zejména svého vlastního anděla: často se k nim vroucně modli, stále jim vzdávej chválu a užívej jejich pomoci a podpory ve všech svých záležitostech, ať už duchovních, nebo časných, aby ti byli v tvých úmyslech nápomocni.
(František Saleský /1567–1622/, Úvod do zbožného života, část 2, kap. XVI)
Když zpívám o štěstí Nebe, o věčném vlastnění Boha, nepociťuji z toho žádnou radost, neboť zpívám jednoduše o tom, v co chci věřit. Je pravda, že někdy osvítí mou temnotu tenounký sluneční paprsek, to pak zkouška na okamžik ustane, ale poté, místo aby mi vzpomínka na tento paprsek udělala radost, činí mé temnoty ještě neprostupnější. Moje Matko, nikdy jsem tak dobře necítila, jak je Hospodin milostivý a milosrdný, seslal na mě tuto zkoušku až ve chvíli, kdy jsem měla sílu ji snášet, myslím, že dříve by mě byla přivedla k malomyslnosti. Nyní odstraňuje všechno, co by mohlo být v mé touze po Nebi přirozeným uspokojením. Milovaná Matko, teď se mi zdá, že mi nic nebrání odejít, protože už nemám žádné velké touhy, jen touhu, abych milovala tak moc, že zemřu láskou.
(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, rkp. C, 7v)
Ó, lesy a houštiny,
vysázené rukou Milovaného!
Ó, louko zelení
a květy posetá!
Řekněte, zda vámi prošel.
Tisíce půvabů rozesel,
prošel chvatně těmito háji
a zkrášlil je pohledem
a svou pouhou podobou
je oděl svou krásou.
Ach, kdo mě může uzdravit?
Vzdej se mi už opravdu;
a neposílej mi
dnes už posla,
který není schopen říci mi,
po čem toužím.
(Jan od Kříže, Duchovní píseň, sloky 4–6; 1577/78)
Můj kříži!
Všude tě s sebou mám,
ty jsi mi nade vše!
Můj kříži!
Padám-li, zvedáš mne,
když pláču, těšíš mne.
Můj kříži!
Trpím-li, hojíš mne,
volám-li, odpovíš.
Můj kříži!
Jak slunce zářivé
svítíš a hřeješ mne.
Můj kříži!
Živoucí pokrme,
kráso, jež okouzlí!
Můj kříži!
Potěš mne v samotě,
buď útočiště mé.
Můj kříži!
V práci mne podpírej,
svou ochranu mi dej.
Můj kříži!
Ve chvíli poslední
mě k Pánu pozvedni.
(Antonín Cyril Stojan /22. května 1851 – 29. září 1923/, arcibiskup olomoucký; dnes si připomínáme sté výročí jeho úmrtí)