Doporučujeme
Vůči štěstí máme patrně výhrady. Tyto zábrany si většinou ani neformulujeme, vězí však velice hluboko – hlouběji, než si vůbec myslíme. Bývají spojeny s ideologií odříkání a poslušnosti, která je ochotna připustit plnost lidství pouze jako protiklad k osobním přáním a vlastním potřebám člověka. (…) Štěstí se nikdy nestalo skutečným teologickým tématem a také v životním stylu křesťanských společenství hraje už tradičně druhořadou roli.
Lidská schopnost tvořit, uvádět něco do pohybu, potěšení ze započatého díla, které pak pokračuje nezávisle na nás a s nímž je tedy spojeno určité riziko, to všecko, při čem se uplatňuje tvořivá spontánnost, přináší člověku pocit štěstí. Takové štěstí je ohroženo konzumním myšlením, pro které štěstí znamená zisk, vlastnictví a spotřebu. Ke štěstí má přece člověk přijít náhodou – třeba při šťastné koupi – a ne si je vytvářet! Avšak nový, skutečně šťastný člověk nejenom konzumuje a přijímá, co mu náhoda přihraje, ale sám vytváří jiný svět. Pro takové štěstí existuje i jiný termín: být synem Božím.
Ježíš nevnesl do světa žádné nové ctnosti, nýbrž daroval všem těm, s nimiž se setkal, štěstí. Štěstí, které postavilo ctnost na nový základ a vlastně umožnilo její pravé naplnění.
(Dorothee Sölleová /1929–2003/, Fantazie a poslušnost. Úvahy o budoucí křesťanské etice)
Skutečnost, že člověk v postní den cítí hlad a víc myslí na jídlo, nesnižuje objektivní hodnotu této disciplíny v následování Krista, cvičení se v sebezáporu, kdy jde o to, aby člověk nebyl vláčen každým svým rozmarem a tužbou. (…)
Součástí pokořování bude někdy i pocit, že jsme v postní den popudliví a že půst příliš dobře nezvládáme! Náš půst, stejně jako všechno ostatní v našem životě, nás má totiž naučit pokoře, lásce a trpělivosti: nepostíme se proto, abychom se cítili silní a spokojení sami se sebou.
(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)
„Hleď, předkládám ti dnes život a štěstí, smrt i neštěstí.“ (…) Člověk musí volit. Otázka zní, zda je nakonec Bůh ve svém plánu spásy závislý na volbě člověka – zda chce být závislý – anebo zda Boží svoboda, chtějící spásu, nebude nakonec ve své absolutnosti silnější než svoboda lidská, stvořená, a tedy relativní.
(Hans Urs von Balthasar /1905–1988/, Síla křesťanské naděje)
Dne 5. března v 18.30 na chodbě noviciátu: „Jsem plná radosti,“ sdělila mi sestra X.
Schválně jsem si zaznamenala datum, čas i místo výroku včetně zúčastněné osoby. Proč? Až se ti bude dařit hůř, budeš si moci říct: „Bůh se nemění. Není to tak, že bychom jeden den měli spolu skvělý vztah, a další den by byl na mě bezdůvodně naštvaný.“ A cosi stálého je i v člověku. (…) Proto mu denně opakuj: „Věřím, že tvoje láska a něha vůči mně je stálá, jsem tvůj poklad.“ Na tom se nic nemění.
(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)
Motto jubilea – „Poutníci naděje“ – evokuje vyprávění knihy Exodus o dlouhé cestě izraelského lidu do zaslíbené země. Nelze myslet na biblický exodus, a nemyslet přitom na naše bratry a sestry, kteří dnes utíkají před bídou a násilím, aby nalezli lepší život pro sebe a své blízké. Bylo by pro nás dobrým postním cvičením porovnat svůj každodenní život s životem nějakého migranta nebo cizince, soucítit s jeho zkušeností a tak objevit, co od nás Bůh žádá, abychom směřovali do Otcova domu. To by bylo dobré „zpytování svědomí“ pro každého z nás, poutníků.
(papež František, úryvky z poselství pro postní dobu 2025)
Evangelista Marek o bohatém mladíkovi poznamenává: "Ježíš na něj pohlédl a zamiloval si ho". Tento Ježíšův pohled plný lásky spočívá na každém z nás. Bratři a sestry, dovolme, aby se nás tento pohled dotkl, a nechme se jím přenést za hranice nás samých! A učme se také tak dívat se na sebe navzájem, aby lidé, se kterými žijeme a které potkáváme - ať už je to kdokoli - , cítili, že jsou přijímáni, a zjistili, že existuje Někdo, kdo se na ně dívá s láskou a zve je, aby plně rozvíjeli svůj potenciál.
(papež František, úryvky z poselství ke dni modliteb za duchovní povolání, 8. května 2022)
Ve dnech 25. 2. – 2. 3. 2025 se ve Fatimě (Portugalsko) uskuteční generální shromáždění třetího karmelitánského řádu také za účasti delegátů z ČR Jany Markové a Pavola Kunzo. Jako duchovní příprava a podpora je připravena modlitba:
|
Dobrý Bože, Prosíme Tě za přípravu a průběh nadcházejícího Otevři srdce a mysl delegátů, Ukaž nám, jak pečovat o laickou větev našeho řádu, Amen. |
Všechna má radost a úspěch, veškerý důvod mého bytí, moje chuť k životu, můj Bože, se odvíjí od základní představy tvého spojení s vesmírem. Ať si ostatní podle svého vyššího poslání zvěstují nádheru tvého čistého Ducha! Co se týče mě, nechci a nemohu hlásat nic jiného než nesčetná rozšíření tvé Bytosti vtělené skrze Hmotu; nikdy nebudu umět hlásat nic jiného než Tajemství tvého Těla, ó Duše, která pronikáš všechno kolem nás!
Všemi zdroji, které ve mně vzbudila tvá tvůrčí přitažlivost, svým příliš chabým věděním, svými náboženskými vazbami, svým kněžstvím a (což je mi nejdražší) hlubinami svého lidského přesvědčení, zasvěcuji se, Ježíši, Tvému Tělu v celé jeho šíři: to jest Světu, který se skrze tvou moc a mou víru stal velkolepou a živoucí výhní, v níž všechno mizí a znovu se rodí, abych z něj žil a umíral.
(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, závěr textu Mše nad světem; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Srdce hmoty, Malvern 2024)
Jakou váhu může mít jakákoli dohoda a jakou hodnotu může mít jakákoli smlouva tam, kde schází veškerá záruka ze strany svědomí? A jak je možné hovořit o záruce svědomí tam, kde schází veškerá víra v Boha a jakákoli bázeň před Hospodinem? Jakmile se odstraní tento základ, padají všechny mravní zákony a už není žádný nápravný prostředek, který by mohl zabránit postupné zkáze národů, rodin států a lidské civilizace samotné.
(Pius XI., encyklika Caritate Christi, odst. 24; 3. května 1932)
Před pár dny jsme zveřejnili modlitbu za generální shromáždění třetího řádu ve Fatimě. Zde jsou účastníci této akce, od které se očekávají mnohé přínosy: ujasnění terciářské řehole, formační programy pro terciáře, nové cesty zapojení laických karmelitánů v působení Řádu ve společnosti ... Modleme se za ně. Naše bratry a sestry terciáře zastupují Jana Marková a Pavol Kunzo. Kdo je znáte, najděte si je ... 😇
Racionalisté (včetně těch křesťanských) hledají vysvětlení; idealisté (včetně těch křesťanských) hledají úlevu. Možná ale potřebujeme spíše obnovení biblické tradice nářku. Čas pro nářek nastává, když se lidé ptají proč? a nedostávají odpověď. K nářku dospějeme, když se přestaneme sebestředně zabývat svými osobními hříchy a selháními, rozhlédneme se kolem a začneme si všímat utrpení tohoto světa. Čelit pandemii v New Yorku nebo Londýně je náročné. Jaké to teprve musí být v přelidněném uprchlickém táboře na některém z řeckých ostrovů? A co v pásmu Gazy? Nebo v Jižním Súdánu?