KARMEL

Po celý den se budeš snažit žít v Pánově přítomnosti. Budeš v ní zůstávat s duší chudého, neboť tvé životní podmínky, tvůj styk s vnějším světem a únava z práce velice často způsobí, že tvá modlitba bude obtížná a vyprahlá. Avšak současně ti život sdílený s chudými a potřeby lidí kolem tebe budou trvale připomínat tvůj úkol přimlouvat se. Naučíš se modlit s těmi, kteří tě obklopují.

(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, Règle de vie 179)

To právě je život v Bohu: být před Jeho zrakem, který na nás neustále spočívá s láskou. Dokonce i tehdy, když vše v nás je bezmocné. Bez jakékoli křečovitosti mu dávejte všecky ubohé každodenní věci, vnitřně přitom zůstávejte přívětivá a vstřícná a dovolte Mu, aby ve Vás působil to, co si přeje.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Je třeba počítat s tím, že většina lidí zmoudří jenom tím, co zakusí na vlastním těle. To vysvětluje za prvé úžasnou neschopnost většiny lidí k jakémukoliv preventivnímu jednání – věří, že právě oni se pokaždé ještě vyhnou nebezpečí, až je nakonec už příliš pozdě. Za druhé otupělost vůči cizímu utrpení; úměrně s rostoucím strachem z hrozivě blízkého nebezpečí se probouzí soucit.

Kristus se vyhýbal utrpení tak dlouho, dokud nepřišla jeho hodina; pak mu však vyšel svobodně vstříc, chopil se ho a přemohl je. Kristus zakusil veškeré utrpení všech lidí na sobě jako své vlastní utrpení – a svobodně je přijal. Zajisté nejsme jako Kristus a nejsme povoláni spasit svět vlastními činy a vlastním utrpením, nemáme si naložit na svá ramena něco nemožného a trápit se, že to neuneseme; nejsme totiž vládci, nýbrž nástroji v rukou Pána dějin, a utrpení druhých dokážeme opravdu prožít jen v docela omezené míře. Nikdo z nás není Kristus, ale chceme-li být křesťany, znamená to, že se máme podílet na Kristově velkodušnosti odpovědným činem, který se svobodně chopí pravého okamžiku a postaví se nebezpečí, jakož i opravdovou účastí, která nepramení ze strachu, nýbrž z osvobozující a spásné Kristovy lásky ke všem trpícím. Nečinné vyčkávání a tupé přihlížení nejsou křesťanským postojem. Křesťana nevolají k činu a ke spoluutrpení teprve zkušenosti na vlastním těle, nýbrž zkušenost bratří, kvůli nimž trpěl Kristus.

(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, úryvek z textu Zamyšlení na prahu roku 1943, napsaného k desátému výročí uchopení moci Hitlerem; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení. Kalich 2023)

Moje drahá Mařenko,
děkuj Pánu Bohu za všechny milosti, které ti dává, a nebuď tak nevděčná, že bys je neuznávala. (…) Marie, nejsi-li nic, nesmíš zapomínat, že Ježíš je všechno, proto musíš ztratit své malé nic v jeho nekonečném všem a nemyslet už na nic než na toto jedinečně láskyhodné všechno … Ani si už nesmíš přát sklidit ovoce svých námah. Ježíši se líbí, když uchováš jen pro něho tato malá nic, která ho potěší …

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 109, Marii Guérinové, červenec 1890)

Bůh je v naší povinnosti, v našem zaměstnání, nikde jinde. Jen tam se nám dává celý krok za krokem. Každý okamžik a každá maličkost našeho života, i když se nám zdá bezvýznamná a velice „suchá“ – smím-li tak říci – je od Krista, jenž se nám chce darovat, abychom ho přijali do svého srdce. Jak mnoho naléhavých Božích vnuknutí k nám během dne přichází, aby ovlivnila naši duši.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 13. března 1946)

Na konci se tváří v tvář setkáme s nekonečnou Boží krásou a budeme moci s radostným údivem číst tajemství veškerenstva, které bude mít spolu s námi účast na plnosti bez konce. Ano, putujeme k věčné sobotě, k novému Jeruzalému, ke společnému nebeskému domovu. Ježíš nám říká: „Hle – všechno tvořím nové!“ Věčný život bude sdíleným úžasem, kde každý tvor, zářivě proměněn, zaujme své místo a bude mít co nabídnout chudým, kteří budou definitivně osvobozeni.

(papež František, encyklika Laudato si’, čl. 243; 2015)

Její postel nebyla dosud umístěna uprostřed nemocnice, ale v pozadí v rohu. Pro zítřejší svátek Proměnění Páně – 6. srpna, vzaly jsme z chóru Svatou Tvář, kterou Terezie měla moc ráda, a pověsily jsme rám, ověnčený květinami a světly, na stěnu po její pravici. Dívala se na obraz a řekla mi:
„Jak dobře udělal náš Pán, že sklopil oči, když nám dal svůj obraz! Vždyť oči jsou zrcadlem duše, kdybychom uhodli jeho duši, umřeli bychom nad tím radostí.“

(Terezie od Dítěte Ježíše, Poslední rozhovory)

Tomu pocitu „zahanbení“ nerozumím. „Zahanbení“ pociťujeme před jinými lidmi, kteří se na nás dívají, aby nás soudili, a jejichž láska je vždycky krátkodechá. Nepociťujeme „zahanbení“ před Bohem, který je Láska. Jsme naopak zcela spokojeni, že zná všechnu naši ubohost, všechna naše provinění: aby nás za to, bude-li si přát, potrestal, nebo nám to odpustil. Jak se mu zlíbí.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Modlitba je pravým předobrazem budoucí naplněné radosti, včetně opravdové touhy a důvěry. A i když po Něm budeme toužit a budeme Mu důvěřovat, přesto se nám bude zdát, že je to málo. A je tomu tak. Ale dělejme, na co stačíme, a pokorně prosme o milosrdenství a milost, a všechno, čeho se nám nedostává, nalezneme u Něho. Právě to říkají Jeho slova: Já jsem úhelný kámen vašich proseb.

(Juliana z Norwiche /1342–1416/, DT 42)

Poznala jsi někdy, jaké to je, když člověk nedokáže dost milovat ty, jimiž je dojemným způsobem milován a které by za každou cenu milovat chtěl? Já jsem to zažil – a neznám důmyslnější trýznění. Tehdy jako by duši rozdíraly a rozervávaly právě ty síly, jež ji utvářejí a jež se nyní ukazují být obdařeny záhadnou složitostí. Pravým lékem, jak sama píšeš, je obrátit se k našemu Pánu…

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 5. února 1917; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, 2021)