KARMEL

Otcovství, které nepodlehne pokušení žít životem dětí, otevírá vždycky netušené prostory. Každé dítě v sobě vždycky nosí tajemství, je originálem, který se vyjeví jen za pomoci otce, jenž respektuje jeho svobodu. Otce, který si je vědom, že svoji vychovatelskou činnost skončí a svoje otcovství žije v plnosti, až se stane „zbytečným“, až zjistí, že potomek je autonomní a ubírá se cestou života sám; až se ocitne v situaci Josefa, který vždycky věděl, že ono Dítě nebylo jeho, ale jednoduše mu bylo svěřeno do péče. To je v podstatě to, co dává na srozuměnou Ježíš slovy: »Nikomu na zemi nedávejte jméno „otec“, jenom jeden je váš Otec, a ten je v nebesích« (Mt 23,9).
Pokaždé, když jsme v situaci, kdy vykonáváme otcovství, musíme si vždycky připomínat, že nikdy nejde o výkon vlastnictví, nýbrž o „znamení“ odkazující k vyššímu otcovství. V jistém smyslu jsme všichni vždycky v Josefově situaci, jsme stínem jediného nebeského Otce, který »dává vycházet svému slunci pro zlé i dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým« (Mt 5,45), stínem, který sleduje Syna.

(papež František, Patris corde, Apoštolský list u příležitosti 150. výročí vyhlášení svatého Josefa za Ochránce všeobecné církve)

Pán chtěl ve své shovívavosti obrátit naše hříchy proti nim samým; našel způsob, jak je obrátit k našemu užitku, jak je proměnit v našich rukou v nástroj spásy. Ať to však nijak nezmenšuje ani naši ošklivost nad hříchem ani naši bolest z toho, že jsme hřešili. Nicméně platí, že naše hříchy se nám staly pramenem pokory.

(Jan van Ruisbroek, 1293–1381, text citovaný Alžbětou od Trojice)

Ježíši, jase věčné slávy, potěcho putující duše! Před tebou nenacházejí má ústa slov a jen mé mlčení k tobě hovoří. Jak dlouho ještě bude otálet můj Pán se svým příchodem? Kéž přijde ke mně, svému nebohému, a kéž mě obveselí! Kéž vztáhne ruku a vytrhne mě ubohého z každé úzkosti! Přijď, přijď, neboť bez tebe nebudu mít radostného dne ani hodiny; vždyť jen ty jsi má radost a bez tebe je můj stůl prázdný.

(Tomáš Kempenský, /asi 1380–1471/, Následování Krista, III, 21.4)

Rád dostávám od Vás dopisy a rád Vám píši. Jsem Vám vděčen, že mě nesete denně s mými slabostmi před Pána. Cítím to communio (společenství se mně zdá slabý výraz), komunikaci, výměnu, které mají základ v třetím – v Bohu. Protože On je Láska, rozdává se a vlévá se do nás, abychom to mohli činit mezi námi.

(P. Vladimír Koudelka OP /1919–2003/, korespondence, dopis z 12. června 1994)

Závidím bratru, který tak dlouho prodlévá před svatostánkem. Kmeny mají své náčelníky, opery své slavné tenory… Nezávidím jedněm ani druhým. Bratrovi, který klečel před svatostánkem dlouho přede mnou a ještě po mém odchodu tam zůstane, tomuto vytrvalci – skoro bych řekl zajatci – modlitby, tomu však závidím. Kristus, který přebývá ve svatostánku, mu stačí. Závidím mu. A kdyby tu ve stejnou dobu bylo deset nebo dvacet mých spolubratří, záviděl bych jim všem. Tou závistí, která netouží ubližovat, ale činit totéž.

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, úryvek z textu Žít, žít)

Bdi nad svou láskou. Kdybys zapálila velký oheň, a pak by tě od něho odvádělo tisíc povinností a ty by ses o něj nestarala, postupně by ztratil na síle a nakonec by uhasl. Často do ohně své lásky přikládej oběti, radostný úžas, rozjímání, touhu se ke mně připojit, lítost nad minulostí, vroucí touhu po tom, aby přišlo mé království, a často mě pros, abych přišel, protože nechci nic jiného než přijít. Jsem ale jako plachý chudý člověk, který stojí u dveří a říká si: „Myslí se na mě v tomto srdci, které jsem vykoupil?“

(Gabriela Bossisová /1874–1950/, deníkový zápis z 25. února 1943)

Nemůžeme-li říci, že žijeme z lásky, můžeme říkat, že žijeme „z žebroty“, a to je to, co si přeje Bůh, abychom dělali.
Nesnáze, které máme s láskou k bližnímu, z nás mají učinit ještě větší „žebráky“. Není to znamením, že v nás láska upadá – znamená to, že Bůh chce, aby v nás vzrůstala.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Ať je Vám Kristus stále více živlem, v němž žijete přirozeně „jako byste o to ani neusilovala“. Ať není někým, k němuž byste „jít“ musela, k němuž byste se musela povznášet. Ať v něm podle svatého Pavla žijete, ať se v něm pohybujete, ať v něm jste! Ať máte u Krista domov. Odvažuji se říci: Neshledávejte to úžasným, že ve Vás Bůh žije, že je Vámi… Přijměte to jako něco přirozeného. Žijte tuto neslýchanou skutečnost zcela přirozeně, neste tuto důstojnost bez únavy.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z ledna 1939)

Velkým a obdivuhodným prostředkem proti tělesným bolestem i duševnímu smutku je četba Písma svatého. Myslím, že žádná slova, byť sebepečlivěji volená, nedokážou tak potěšit chorou mysl a zaplašit starosti jako právě Písmo. Sám jsem to velmi často zakusil. Když mě totiž někdy zavalila spousta úzkostí, které tak divoce zaplavují nepokojný život smrtelníků, vždy jsem se utekl ke knihám Písma. A našel jsem úlevu, všemi v něm hledanou, a ve své naději ani ve své touze jsem nebyl zklamán.

(bl. Baptista Spagnoli, v letech 1513–16 generál Řádu, ze spisu „O trpělivosti“)

„To je tvá matka“. To ty, Ježíši, mi ji dáváš za Matku. … To ty, Ježíši, mě jí odevzdáváš. Dej, ať naslouchám tvému hlasu. Učiň, abych pronikl do tvého záměru. Až na konci života přijdou nápory zoufalství, dej, abych náhle ucítil, jak mi tvá Matka, jež se stala mou, dává u tvého Kříže znamení, abych zemřel.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, Sedm Kristových slov na kříži)