KARMEL

Budou-li se tě světští lidé vyptávat, proč tak často přijímáš, řekni jim, že často přijímat má dvojí druh lidí: ti dokonalí proto, že jsou dobře připraveni, takže by bylo velkou chybou, kdyby nepřicházeli ke zdroji a studnici dokonalosti; ti nedokonalí právě proto, aby se o dokonalost mohli snažit; silní proto, aby nezeslábli, slabí proto, aby zesílili; nemocní proto, aby se uzdravili, zdraví proto, aby neonemocněli, a že ty – nedokonalá, slabá a nemocná – se potřebuješ často stýkat s tím, kdo je tvou dokonalostí, silou i lékařem. Řekni jim: ti, kdo nemají mnoho světských starostí, ať často přijímají proto, že je jim to snadno možné; ti, kdo těchto starostí mají mnoho – proto, že to potřebují … Přijímej často, Filoteo, jak nejčastěji můžeš.

(sv. František Saleský /1567–1622/, Úvod do zbožného života, kap. XXI)

Bůh to ve své prozřetelnosti zařídil tak, že nám od našich špatností nepomůže nic jiného než modlitba, že jedině modlitba nám získá dary jeho milosti a že modlitba jedněch je ke spáse druhým. Aby svou milost mohl udělit i těm, kdo o ni neprosí, prosit nemohou či nechtějí, stanovil Bůh a přikazuje: „Modlete se jeden za druhého, abyste byli spaseni.“ Dopřál-li Bůh milost obrácení svatému Augustinovi, vděčíme za to slzám svaté Moniky; a církev by neměla svatého Pavla, kdyby ho nevymodlil svatý Štěpán.

(bl. František Palau y Quer, O.Carm. /1811–1872/, duchovní spisy)

Josefovo štěstí nespočívá v logice sebeobětování, nýbrž sebedarování. V tomto člověku nikdy není znát frustrace, nýbrž jenom důvěra. Jeho přetrvávající mlčení neobsahuje stížnosti, nýbrž konkrétní projevy důvěry. Tam kde povolání k manželství, celibátu či panenství nedosáhne zralosti sebedarování a zastaví se u pouhé logiky oběti, se pak namísto znamení krásy a radosti lásky stává výrazem neštěstí, smutku a frustrace.

(papež František, Patris corde, Apoštolský list u příležitosti 150. výročí vyhlášení svatého Josefa za Ochránce všeobecné církve)

Dítě, které trpí a důvěrně si otci postěžuje, že je u konce se silami, nemá ještě otce méně rádo… Nesmíme před Bohem nic skrývat, musíme mu důvěřovat. Musíme se mu představit takoví, jací ve skutečnosti jsme; nic nesmíme předstírat! Kristus rád slyší: „Otče, staň se tvá vůle!“, ale slyší také: „Otče, proč jsi mne opustil?“

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 14. 1. 1947)

Při mši, v níž jsou všechny modlitby dokonalé, mluvíme ke každému. Občas mluvíme s Nejsvětější Trojicí (Suscipe Sancta Trinitas), někdy s Otcem (Elevatis oculis ad Te Deum Patrem), občas s Ježíšem Slovem, občas s Duchem svatým (Veni Sanctificator), někdy se svatými v nebi a někdy s lidmi kolem nás a někdy jen sami se sebou, zadumaní v Boží přítomnosti: Quid retribuam Domino… calicem salutis accipiam. Jestliže nemluvíme s anděly (teprve až při modlitbách po mši), alespoň s Bohem mluvíme o andělech, kteří jsou přítomni jako jeho služebníci a hrají aktivní úlohu v oběti. A hovoříme s ním o světcích a o svatých duších v očistci a o papeži a biskupovi a o všech našich přátelích. Nic nemůže být méně soukromého, než je mše. A je to zároveň i dokonalá samota.

(Thomas Merton, deníkový zápis z 15. března 1950)

Poznámka: dnes se Česká republika (podle výzvy Rady evropských biskupských konferencí) připojuje ke slavení Eucharistie za oběti pandemie covid-19, za nemocné a zdravotníky.

I když tě budu muset vést jinou cestou, než kterou chceš ty, přesto tě ponesu ve svém náručí, protože neexistuje účinnější lék, než zásah mé milosti. Ale uvědom si jasně to, že já můžu všechno převzít jen tehdy, když ty nasměruješ svůj vnitřní zrak na mě, to znamená, jen když skutečně chceš, a když mi zcela důvěřuješ. Ano, když mi zcela odevzdáš svou plnou důvěru!

(Don Dolindo Ruotolo /1882–1970/, úkon odevzdanosti)

Pane, učiň se mnou, co se ti zlíbí, jen když má vůle zůstane zpříma a pevně zaměřena k tobě. Vždyť jenom dobré může být, cokoli se mnou činíš: Jestli mě chceš mít ve tmách, buď veleben; a když si mě přeješ mít ve světle, buď opět veleben. Jestli mě míníš potěšit, buď veleben; a jestli mě chceš navštívit bolestí, buď rovněž a stále veleben.

(Tomáš Kempenský /asi 1380–1471/, Následování Krista, III, 17.2)

Mějte velké touhy, velké jako svět, jako jeho bída, jako jeho úzkost. Příliš se netrapte kvůli potížím, s nimiž se setkáváte, ani kvůli různým hnutím, která můžete pocítit ve svém nitru: dobrý Bůh, jenž chce, abyste mu patřila a aby Váš život hořel jeho láskou, Vás ochrání před Vámi samotnou.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Bůh nás pokaždé staví na místo, kde se něco zadrhne; myslím, že tím nám projevuje svou lásku. V těch situacích nesmíme hned rezignovat, a když se nám nedaří je změnit, nesmíme ztrácet vnitřní důvěru v Boha. Doprostřed těch obtíží Vás postavil právě proto, aby Vás přiměl nalézt onu jedinou rovnováhu, kdy s láskou patříme na Boha.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Čím víc jsme nedokonalí, tím větší možnosti má milosrdenství Boží. Nemáme žádný teploměr na měření naší dokonalosti. To je dobře. Tato je tajemstvím. Třeba být velmi chudým (naše nedostatky patří k naší chudobě), aby Bůh v nás mohl působit. Je to milost, naše nedostatky vidět, nedat se jimi deprimovat, nýbrž se s nimi zcela předat Bohu.

(P. Vladimír Koudelka OP /1919–2003/, korespondence, dopis z 30. dubna 1991)