KARMEL

Můj Pán vstal z mrtvých! Aleluja, aleluja, aleluja! Můj Bůh už není v hrobě a hrob není otevřen: dveře zůstávají zavřeny, pečeti jsou neporušeny, ale hrob je prázdný, můj Bůh už není uvnitř. Vstal z mrtvých, jak řekl – Surrexit sicut dixit, alleluja, alleluja! ... Klaněl jsem se před studeným kamenem a můj Bůh už tam není ... Plakal jsem před náhrobkem a můj Bůh už není uvnitř ... Přišel jsem, abych truchlil pod stromy v chladném světle bílého měsíce ... Přišel jsem oplakávat svého mrtvého Pána, který zde leží pohřben, Milovaný ... Už není mrtev, už není pohřben, ale vždycky je Milovaný ... Už není v této zahradě, už není pod těmi tmavými stromy ... Žije ve věčnosti ... Aleluja, aleluja! Můj Pán vstal! Aleluja! Můj Milovaný vstal z mrtvých! Aleluja! Můj Bůh vstal z mrtvých, aleluja! Navždy žije Ten, jehož jsem oplakával jako mrtvého! Aleluja! Třpyť se, bílý měsíci! Chladný měsíci, spal naše srdce! Ó měsíci, sviť jako sedm sluncí! Prchni, noci! Stíne, ztrať se! Zazař, noci, zmizte, stíny! Objevilo se věčné Světlo! Buď veleben, buď veleben, buď veleben! Svatý, svatý, svatý! Veleben bud Pán, aleluja! Lumen Christi! Kristovo světlo září, noc se rozjasnila, noc se třpytí, Kristus vstal! Aleluja, aleluja! ...

(Charles de Foucauld (1858–1916), zápisky, slavnost Zmrtvýchvstání Páně)

Naprosto jistě vím, že jsem neschopen dokonalého úkonu lásky. Nedovedu následovat Ježíše na Kalvárii a zemřít s ním na kříži. Ani celá tisíciletí na tom nic nezmění. Ale to, čeho nejsem schopen já, boháč z evangelia, je možné Bohu. On mi dá milost, změní mne, uschopní mne, abych dokázal nemožné, a odvalí skálu, která mě dělí od jeho království. Stačí trpělivě čekat, pokorně a s důvěrou se modlit a neustále doufat. Bůh ještě nikdy nezůstal netečným k výzvám lásky. Skloní se i nad mou láskou.

(Carlo Carretto /1910–1988/, Dopisy z pouště)

Koho Pán povolává ke kněžství? Mimořádně aktivní jedince, jež si volí pro jejich velkou výkonnost? V tom případě si ovšem nevybral zrovna nejlépe. Na kněze vysvětil jedenáct svých učedníků a o většině z nich se neví, jestli vůbec někde působili a čeho dosáhli.
Bylo tomu jinak. Pán svěřil kněžství několika mužům, kteří chodili s ním, přilnuli k němu a zůstali mu věrní. Rozhodli se sdílet jeho život a navzájem si rozuměli jen proto, že ho každý z nich z celého srdce miloval: „A vy jste ti, kdo se mnou vytrvali.“

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, text adresovaný spolubratru v den jeho kněžského svěcení, 1979)

Potom, když Ježíš věděl, že už je všechno dokonáno, řekl ještě: Žízním.
Ach Ježíši, je pravda, že bys mohl žíznit po mé duši plné kalu? Je možné, že bys žíznil po těch kratičkých chvilkách modlitby, které si pro tebe každý den najdu?

(kard. Charles Journet /1891–1975/, Sedm Kristových slov na kříži)

Ježíši, kéž mé smutky nejsou jedem! Ať mě navštěvují tak často, jak je potřeba: ať rmoutí mou duši, ať ji naplní až po okraj, to rád snesu, s tím předem souhlasím. Učiň však, aby hořkost a nouze, které mě zaplavují, nebyly nikdy hořkostí a nouzí vzpoury ani zoufalství. Přibliž ke mně v takových chvílích nekonečnost své agónie. Učiň, abych tím, že si budu v srdci opakovat slova, která se ti vyrvala z úst v přemíře tvého utrpení za lidi, pocítil, jak se má úzkost náhle rozplývá v té tvé jako slza v oceánu. Učiň, aby přestala být sobecká, aby započala své dílo vykoupení. Dej mi před smrtí tu výsadu, abych chvílemi alespoň v malé míře vytušil tajemství tvé vykupitelské noci a tvé opuštěnosti.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, Sedm Kristových slov na kříži)

Je to od vás laskavé, že mi píšete. Ano, Otče, postní doba je téměř pryč – Ježíšovo utrpení přešlo kolem, aniž by se alespoň dotklo mé duše. Moje rozjímání, stejně jako všechno ostatní, jsou tak beze smyslu. Den za dnem opakuji stejnou věc – možná jen svými rty – „Učiň, ať cítím, cos cítil Ty. Učiň, ať s Tebou sdílím Tvou bolest.“ Chci Mu být k dispozici.

(Matka Tereza, korespondence, dopis otci Neunerovi, 11. dubna 1963)

V hloubi Ježíšova utrpení září nekonečné světlo. V jeho srdci přebývá Boží pokoj, jenž vládne nad proměnlivostí věků. Jeho první tři slova na kříži se neuzavírají do vlastní bolesti, jsou otevřena pro druhé: odpouští světu, blahoslaví lupiče, myslí na to, aby nám dal svou Matku.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, Sedm Kristových slov na kříži)

Co povím v den, kdy stanu před tím, jehož jsem urážel – s vědomím, že je to Boží Syn –, až mě budou obviňovat hříchy a zrady mého života? Bude tu však tento Kříž, kde pro mě visel v agónii, kde pro mě prolil právě tuto kapku krve, kde kvůli mně řekl: „Otče, odpusť mu!“ Ach Ježíši, můj Bože, dej mi od nynějška zakoušet, že to já jsem tě nechal krvácet!

(kard. Charles Journet /1891–1975/, Sedm Kristových slov na kříži)

Anděl se nemohl vyjádřit jasněji. Řekl: „Pán s tebou!“ Je zřejmé, že v opačném směru platí totéž: Ty jsi s Pánem, jsi duší kontemplativní. Už v Nazaretě jsi neochvějně a trpělivě setrvávala v modlitbě.
Když říkám já „Pán s tebou“, posiluje se má naděje, že se mi dostane daru kontemplativní modlitby, který postupně pronikne celý můj život. Je to vzácný poklad, ale mohu v něj doufat, půjdu-li po cestě vyhrazené tvým dětem. Nic cennějšího se najít nedá!

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, Předzpěv k andělskému pozdravení)

I já (tak jako Petr) půjdu za Tebou radostným krokem a neopustím Tě, můj Živote, mé Světlo. Ty však posilni má klesající kolena a nepřestávej mě k sobě táhnout, postrkovat a vábit.

(J. S. Bach, árie č. 13 z Janových pašijí, autor textu neznámý, před r. 1724)